Řeka Moravice, na které byla v letech 1987 – 1997 postavena přehrada Slezská Harta, tvoří historicky hranici mezi Moravou a Slezskem. Toto pomezí bylo vzhledem k nepříznivým přírodním podmínkám, jako jsou nekvalitní bonita půd a velký plošný podíl lesů, v pravěku a středověku jen velmi zřídka osídleno.
Osídlení souviselo především s obchodními cestami. V tomto případě s Jesenickou stezkou, která později spojovala Olomouc s Vratislaví. V letech 400 – 600 při stěhování národů procházeli touto oblastí pod tlakem Hunů především germánské kmeny směrem na západ Evropy. Z těchto dob byl v Razové nalezen zlomek litého měděného hunského kotle, který se k nám dostal v závěru první třetiny 5. století.
První trvalejší osídlení oblasti proběhlo až 10. – 11. století, kdy ložiska čedičových tufitů vznilých při sopečné činnosti Velkého a Malého Roudného byly využívány k těžbě kvalitního stavebního materiálu, ze kterého se vyráběly např. rohové kameny, zárubně oken a dveří nebo schody a dovážely se do Slezska.
Ve 13. století dosáhla do tohoto kraje moc Přemyslovců. V této době vznikla a začala se rozvíjet většina místních obcí Mezina (1258), Leskovec nad Moravicí (1224), Razová (první zmínka 1288). Do kraje přišla první vlna kolonistů převážně německé národnosti, ale také židů, lužických srbů a poláků, tato kolonizace výrazně ovlivnila národnostní skladbu obyvatelstva. Bouřlivý rozvoj oblasti vyvolala těžba železných rud, zlata, stříbra s olovem a mědi. Nadějný vývoj ukončily války mezi moravskými markrabaty, husitské války a v roce 1474 katastrofa v podobě válečného tažení uherského krále Matyáše Corvína proti polskému králi Kazimírovi. Mnohá sídliště zanikla navždy, jiná se obnovila až o padesát i sto let později.
Obec Razová byla podle místní kroniky, vybudována až za vlády markrabího Georga Friedricha von Ansbach – Brundenburg v roce 1548 mezi lesy a kamenitými útesy a „byla obydlena nejvíce z Dolního Slezska a Brandenburska“. V roce 1556 vrchnost povolala nové osídlence z Braniborska a Slezska, aby vyplnili vzniklé mezery v počtu obyvatelstva také do obce Leskovec a okolních vesnic.
Renesance přinesla vzdělanost a vrátila kraji klid, mír a rozvoj. Většina obyvatel konvertovala k luterství a v protihabsburkém povstání 1618-20 zůstala věrna českým a moravským stavům. Třicetiletá válka se projevila v plné síle až v letech 1643-50, kdy kraj obsadila švédská vojska. Po jejich odchodu zůstal region zpustlý, vylidněný, zchudlý a vystaven tvrdé rekatolizaci.
V průběhu 15. – 18. století docházelo rozvoji průmyslu. S tím výrazně se zvyšoval vliv měst, na venově docházelo k zániku některých statků, jiné se dělily. Následkem perzekučních zásad proti stavům po bělohorské porážce došlo k poněmčování.
Největší rozvoj zažily obce v této oblasti v polovině 19.století. Obec Razová byla v té době městem. Oblast mimo zemědělské činnosti zaznamenala rozkvět průmyslu zpracovatelského. V Razové byl pivovar, mlýn, pekárna, pila, sušárna brambor, pískovcové lomy, těžba sopečných tufitů. V Mezině továrna na kovové zboží, strojírna, papírna, prádelna lnu, výroba výšivek, dámského prádla a zástěr, čedičový lom. V Leskovci nad Moravicí fungovala mimo jiné v té době přádelna lnu, pletárna, kde pracovalo až 500 zaměstnanců (v roce 1988 byla veškerá následná výroba ukončena a budovy byly srovnány se zemí).
Významnou kapitolou v osídlení oblasti byl rok 1945 kdy po 2. světové válce byli odsunuti sudetští němci. Odchod sudteských němců dokumentuje kronika obce Razová: „Do pohraničních území přicházeli čeští noví obyvatelé, kteří obsazovali majetek Němců. V r. 1946 byli Němci z Rázové odsunutí do anglického a amerického pásma Německa, v Rázové zůstaly jen 3 rodiny německé ze smíšeného manželství. Staří usedlíci Němci odcházeli neradi a s pláčem“. Počet obyvatel v oblasti Slezské Harty se tak snížil o 50%.
Poslední významnou změnou v počtu a složení obyvatel bylo vysídlováním obcí v zátopě vodní nádrže Slezská Harta. V obci Leskovec nad Moravicí bylo zahájeni výstavby vodního díla Slezská Harta v roce 1987 popsáno jako “krutým zásah do života“. „Celá dolní část obce až po školu se stala zátopovou oblastí a všichni občané se z ní museli vystěhovat – do panelových domů v Bruntále, v Leskovci i jinam. Celkem 301 občanů Leskovce opustilo své domovy. 25. září 1987 se konalo s nimi v kulturním domě slavnostní rozloučení.
